V architektuře je biofilie vnímána většinou jako důležitý fenomén, jež zahrnuje opětovné spojení lidí s přírodou a přírodním prostředím. Může být též považována za nezbytný doplněk k takzvané zelené či ekologické architektuře, která snižuje dopady staveb na životní prostředí, ale nezabývá se již tolik opětovným propojením člověka s přírodním světem. Biofilie, jak ji chápe její zakladatel a propagátor Edward O. Wilson (1929), má poněkud vyšší ambice. Do výzkumu v oblasti přírodních věd zahrnuje i vědomí se všemi svými limity a otevírá dveře novému oboru zvanému sociobiologie a zahajuje tak multidisciplinární dialog pro řešení současné enviromentální a společenské krize. Připomíná, že člověk nemá s přírodou bojovat, ale má s ní žít v harmonii. Vysoce rozvinuté přírodní systémy jsou odpradávna neodlučně spojeny s lidským vědomím. Profesor Antonio Caperna (International Society of Biourbanism) definuje vztah architektury a biofilie jako návrat k uspokojování našich vrozených potřeb a přirozených instinktů. Připomíná blahodárné působení zeleně a rostlin na naše zdraví, propaguje biofilní města budoucnosti a inspiraci přírodou (důležitost geometrie stavby, zlatý řez, fraktály, iontové mikroklima, frekvenční charakteristika budov, atd.). Rychle se rozvíjející trh informačních technologií, včetně nových IT platforem (Internet of Things, IoT či Průmysl 4.0), musejí do svých koncepcí nutně zabudovat také biofilní architekturu a design.